Časové rozmezí
Nejen počet dochovaných rukopisů je velmi významný, stejnou důležitost nese časové rozmezí mezi tím, kdy byl napsán originál dokumentu a datováním jeho kopií. V průběhu tisíce let kopírování a přepisování není možné říct, v co by se daný text mohl vyvinout. Ale pokud hovoříme o stovce let, je to zcela jiný příběh.
Německý kritik Ferdinand Christian Baur (1792–1860) kdysi tvrdil, že Janovo evangelium bylo napsáno až kolem roku 160 našeho letopočtu; a proto tento text nemohl být napsán samotným apoštolem Janem. Pokud by toto byla pravda, podkopalo by to nejen Janovy spisy, ale také by to vrhlo stín podezření na celý Nový zákon. Ale pak, když byla v Egyptě objevena skrýš novozákonních fragmentů na papyru, byl mezi nimi i fragment právě Janova evangelia (konkrétně P52: Jan 18: 31-33), který byl datovaný asi zhruba 25 let poté, co Jan napsal originál tohoto dokumentu.
Metzger vysvětlil: „Stejně jako Robinson Crusoe, když viděl jen jedinou stopu v písku, dospěl k závěru, že na ostrově je s ním jiná lidská bytost se dvěma nohama, tak P52 (což je označení tohoto nalezeného fragmentu) dokazuje existenci a použití čtvrtého evangelia již během první poloviny druhého století v provinčním městě podél Nilu, tedy daleko od jeho tradičního místa vzniku (Efez v Malé Asii).“ [10] Kousek po kousku archeologové objevovali další a další kopie hlavních částí Nového zákona, které byly datovány do 150 let od vzniku jejich originálů. [11]
Většina ostatních starověkých dokumentů má časové rozmezí jejich vzniku v rozmezí od 400 do 1400 let. Například Aristotelovo dílo Poetika bylo napsáno asi v roce 343 před naším letopočtem, ale jeho nejstarší kopie je datována až do roku 1100 našeho letopočtu, a to pouze s pěti dochovanými kopiemi. A přesto nikdo nehledá historického Platóna a neprohlašuje, že byl vlastně hasičem a ne filozofem.
Ve skutečnosti existuje téměř kompletní kopie Bible s názvem Codex Vaticanus, která byla napsána v časovém rozmezí asi jen 250 až 300 let po původním psaní apoštolů. Nejstarší známá kompletní kopie Nového zákona ve starověkém uncial písmu je pojmenována Codex Sinaiticus a je nyní uložena v Britském muzeu.
Stejně jako Codex Vaticanus je i Codex Sinaiticus datován do období od čtvrtého století. Oba kodexy Vaticanus a Sinaiticus sahají až do samých počátků rané křesťanské historie, a jako ostatní rané biblické rukopisy jsou stejné v tom, že se od sebe navzájem liší pouze minimálně a dávají nám tedy velmi dobrý obraz o tom, co říkaly původní dokumenty.
Dokonce i kritický učenec John A. T. Robinson připustil: „Bohatství dochovaných rukopisů, a především úzký časový interval mezi napsáním originálu a nejstaršími dochovanými kopiemi činí z Nového zákona zdaleka nejlépe doložený text jakéhokoli starověkého psaní na světě.“ [12] Profesor práva John Warwick Montgomery potvrdil: „Chcete-li být skeptický směrem k výslednému textu novozákonních knih, je potom nutné umožnit všem klasickým knihám starověku proklouznout do neznáma, protože žádné dokumenty starověkého období nejsou stejně bibliograficky doloženy jako právě Nový zákon.“ [13]
Jde o toto: Pokud byly záznamy Nového zákona vyrobeny a dostaly se do oběhu ve společnosti tak blízko skutečným událostem, jejich zobrazení Ježíše je s největší pravděpodobností přesné. Externí důkazy však nejsou jediným způsobem, jak odpovědět na otázku jejich spolehlivosti; vědci také používají interní důkazy k zodpovězení této otázky.
Klikněte zde pro čtení strany 7 z 10 kapitoly „Jsou evangelia pravdivá?“